ČEKÁNÍ NA DRUHÉ aneb sekundární neplodnost - Mgr. Lucie Machová
Jsme již rodina. Užíváme života ve třech, překonáváme vývojové výzvy, jak u dítěte tak v partnerském vztahu. Objevujeme, učíme se, užíváme si jeden druhého. Je nám fajn. A najednou se zase objeví ta neodsunutelná mateřská touha po dítěti. Touha začít zase od začátku, dát prostor novému životu, být zase těhotná. A tak zkoušíme, čekáme. Snažím se být trpělivá, vždyť jednou už se to podařilo. Postupem času ale obavy začínají být stále silnější...
V literatuře se často setkáváme s pojmem sekundární neplodnost. Ta znamená, že se ženě, která již v minulosti těhotná byla, nedaří znovu otěhotnět v období jednoho roku při pravidelném nechráněném pohlavním styku. To, že jsme porodily zdravé dítě ještě neznamená, že se nám automaticky zadaří znovu. Na druhou stranu, to je právě ta nadějná věta, kterou ženy nosí ve své mysli. „Jednou už se to přece podařilo..." Testem „schopnosti otěhotnět a porodit dítě" již žena prošla.
Při srovnávání s prvním těhotenstvím se často ocitáme v paradoxní situaci. První těhotenství bylo neplánované, nebo nastalo nečekaně rychle, možná bez předchozí domluvy s partnerem v podmínkách nevyjasněného vztahu, se spoustou materiálních otázek a nejistot. Zdá se, že první a úspěšné těhotenství byl dar bez velké námahy. Nyní se žena cítí více připravená. Snaha o druhé dítě bývá již společným rozhodnutím obou partnerů, vyjasněné bývají rodičovské role i materiální otázky ohledně bydlení, finanční náročnosti atd. Manželé nebo partneři si již naplno zakusili společné soužití v harmonii i konfliktu. Zdá se, že druhému nic nebrání. Ale dítě stále nepřichází...
Má touha a okolí
Okolí může o situaci páru vědět, ale pokud partneři chtějí, lze marnou snahu o dítě nyní lépe skrývat a tím se chránit. „Máme čas, první je ještě malé, užijeme si života ve třech". Velký sociální tlak například od prarodičů je stejně nepříjemný jako v případě bezdětných párů. Tlak mohou zvyšovat také přátelé, ostatní rodiny, se kterými jste šťastně spoluprožívaly první těhotenství a začátky s prvním dítětem. Jim už se zadařilo, vy stále čekáte. Konfrontace s realitou cizího těhotenství bývá opět nesnadná a oživuje pocity touhy a frustraci. Je obtížné setkat se s blízkou přítelkyní, se kterou běžně sdílíte své starosti, a přitom koukat na její kulatící se bříško. Vaše obavy s jejím štěstím jsou protipóly společného tématu a mají k sobě daleko.
Abychom mohly sdílet štěstí druhého ve stejné oblasti, která je pro nás nenaplněnou, musíme často svůj smutek a touhu upozadit a naopak. Dlouhodobé „odkládání" emocí nemá na zdravé fungování našeho těla a psychiky dobrý vliv. Je dobré zvážit do jaké míry se těmto situacím vystavovat a zda na čas tato přátelská setkání neodložit, pokud je to s dotyčným možné dohodnout. A pokud nám také zůstane někdo jiný, o koho je možné se opřít. Dobrá přítelkyně i švagrová situaci pochopí.
Tlak ze strany prvního dítěte na sestřičku-bratříčka je spíše projekcí vlastní touhy rodičů. Domnívám se, že pro většinu dětí je informace o dalším dítěti v rodině spíše znejišťující vzhledem k ohrožení jeho/její vlastní jedinečné pozice a navozuje často otázky typu „budou mě mít ještě rádi?" Na druhou stranu věřím, že prvotní myšlenka dítěte „budu si mít s kým hrát" je lákavá a dítě ji může s námi sdílet. „Osamocenost" jeho pozice je ale více představou rodičů. Pokud si starší dítě přeje sourozence, miminkem mu jeho touhu po kamarádovi stejně nesplníme a je dobré se spíše zamyslet nad tím, co mu opravdu schází a jak toho dosáhnout.
Potrat, planá naděje...
Ještě obtížněji se snáší, když čas čekání rozsvítí naděje v podobě otěhotnění, které ale není úspěšné. Není výjimkou, že jich žena prodělá několik za sebou. Vyrovnání se s potratem, šancí, která již byla na dosah, je bolestivé pro ženu i partnera (často i blízkou rodinu). V některých případech o to náročnější, čím déle těhotenství trvalo, čím více si již žena začala zvykat na myšlenku, že se opět stane matkou, muž otcem. Navíc se ženy bohužel stále setkávají s rutinním a málo citlivým přístupem zdravotníků a pro mnohé je pobyt v nemocnici traumatizující a podkopává citlivou psychiku ženy i páru.
Období smutku a vyrovnávání se se ztrátou je často delší, než by okolí očekávalo. Ženské strategie vyrovnávání se jsou jiné než mužské. Partneři v navazujících obdobích hovoří o nesmyslných hádkách, v jejichž podtextu může být právě zoufalství ze zmařené šance. Čas a způsob srovnání se s realitou je u každého individuální a je třeba jej respektovat. Stává se, že se nezpracované téma potratu po čase periodicky vrací. Těžko se pak orientovat na další otěhotnění. Nebojte se sdílet s partnerem vaše pocity a znovu se vrátit k již jednou (nebo vícekrát) probranému. Pokud vás minulost tíží a nelze ji uzavřít, je dobré vyhledat odbornou pomoc.
Když touží jen jeden z partnerů
Často páry toužící po dítěti upadnou do rutiny sexuálního styku hlavně za účelem otěhotnění. Kontrola plodných dnů, měření, styk ve stanovenou dobu. Partneři nechají vyprchat spontaneitu, plný prožitek a radost z intimity. K tomu je třeba hledat cestu zpět.
Někdy se stává, že po těhotenství touží mnohem více jeden z partnerů. Pokud se partneři ve svých potřebách vzájemně nerespektují a otevřeně je nesdílí, pokud je jeden z páru například dominantní a prosazuje pouze svou představu ( a touhu po dítěti), může vzniknout tlak, ve kterém je téměř nemožné vydržet. Ohrožen je potom i celý vztah partnerů. Problém se může manifestovat i na somatické úrovni, a žena nebo muž onemocní.
Hledání příčiny a boj
Je lidskou přirozeností hledat příčinu. V první řadě se dle našich místních zvyklostí obracíme na lékaře a hledáme somatickou příčinu našeho neúspěchu. Někdy objevíme, co nám brání, příčina se odstraní a problém je vyřešen. Pokud neuspějeme, rozhodneme se buď dále přirozeně čekat nebo své tělo a sebe vložit do rukou reprodukční medicíny a tak trochu „zatlačit na pilu". Někdy ani to nepomůže. Znám příběh ženy, která v touze po druhém těhotenství (první bezproblémové) po neúspěšném IVF onemocněla rakovinou, po zaléčení chemoterapií se přes varování lékařů rozhodla podstoupit další pokus (opět neúspěšný), znovu onemocněla, a celý proces se ještě třikrát opakoval. Nakonec se zadařilo. Ptám se ale, není to příliš velká oběť? Jak se cítila její první dvouletá dcera, když se její matka v touze po druhém dítěti několikrát „dobrovolně" pohybovala na hranici smrti? Jak bylo partnerovi? Jak bylo celé rodině? Kdyby oni volili, jak by využili onen „ztracený" čas? Odpověď matky držící v náručí novorozeně je ale jednoznačná, stálo to za to. Nechci soudit, každý má právo se svobodně rozhodnout. Jen myslím, že je dobré se ve svém „boji" někdy zastavit a ptát se sám/a sebe, co je vlastně opravdu tím puzením a proč si nemohu svůj život představit bez něj. Nebo, co je na současném životě tak špatného, že mi nevyhovuje takový, jaký je.
Musíme se rozhodnout?
Marná snaha o dítě nás podle zkušeností vede k potřebě se rozhodnout. Naší přirozeností je témata i životní kapitoly uzavírat. Zde často ženy volí mezi rezignovaným „tak teda budeme mít jen jedno" a „já to nevzdám." Obě krajní polohy ale nepřináší klid ani úlevu. Ale je nutné se takto rozhodovat? Je vůbec možné žít svůj život takový jaký je, užívat si plně tříčlennou rodinu, žít pro daný okamžik a v koutku duše nechat otevřenou otázku i možnost příchodu druhého dítěte? Věřím, že ano. Přítomnost nám proteče mezi prsty, pokud budeme žít hlavně pro to, co by se jen podle nás mělo stát v budoucnosti.
Autor: Mgr. Lucie Machová
Vyšlo též v časopisu Rodiče, 4/2015
Pokud chcete na tento článek reagovat, využijte prosím kontaktní formulář v části „Napište nám!" (Na začátek zprávy prosím napište "Čekání na druhé".)